Kamila Ženatá: Omlouvám se za to, v jak špatném stavu ti přenechávám tento svět

Výstava Moje boty, tvoje boty pojednává o transgeneračním přenosu traumatu. Mohla byste přiblížit, oč se jedná?

Za staletí či desetiletí, v nichž naši předkové žili a přežívali, čelili různým událostem, které byly těžké a zraňující, ať to byly fatální události jako třeba holokaust, okupace v roce 1968, nebo vyvlastňování majetku v padesátých letech. Jde o rodinné trauma, které se zapisovalo do příběhů rodin. Mohly to být příběhy nejen společenského charakteru, ale třeba i osobní, například že se v rodině vyskytl alkoholismus, někdo se zabil či odešel od rodiny. Všechny tyhle příběhy zanechávají v srdcích lidí zranění, ale většinou se v rodinných systémech o těchto věcech nehovoří, zapouzdřují se a stává se z toho tabu. To, že se z toho stane tabu, neznamená ovšem, že to zranění v rodinách nežije. Naopak žije o to silněji, protože věci, o nichž se nehovoří, ovlivňují celý systém dál. Tahle skrytá traumata fungují skrze generace.

Fotografie všech účastnic kolektivní výstavy Moje boty, tvoje boty, foto: Adriána Vančová

Přizvala jste do Kampusu Hybernská několik žen-umělkyň, které tvoří společně se svými matkami či dcerami, případně vnučkami a babičkami. Proč jste ke spolupráci přizvala pouze ženy?

Rozhodla jsem se, že ke zkoumání tohoto tématu využiju ženy, protože jsou nositelkami emočních obsahů v rodinách a mají na své děti zásadní vliv. Matka s dcerou mají až čtyřicet společných asociací ze sta, jak tvrdí švýcarská psychoanalytička Alice Millerová, která napsala úžasnou knížku Dětství je drama, kde popisuje ženské linie přenosu. Taková asociační metoda může vypadat třeba tak, že si matka vybere z řady kabátů v obchodě jeden, pak přijde dcera a vybere si stejný kabát, aniž by předtím viděla, co si vybrala její matka. Nebo řeknete „sněží“, matku napadne asociace „bílá“ a dceru v tu samou chvíli také.

Z instalace Zuzany Růžičkové Matrice, foto: Adriána Vančová

Matrice

Zvolila jsem jeden přenos, který jsem prožila já osobně, když jsem přišla o svou první dceru. Musela jsem se po porodu vyrovnat s realitou, že matkou nejsem. Psychicky i fyzicky. Sama jsem v tu chvíli bojovala o vlastní život. Koho se to také silně dotklo, byla moje sestra, která byla v té době také těhotná. Kvůli mé nemoci se velmi bála o vlastní neporozené děťátko. Ale do projektu jsem zapojila svoji druhorozenou dcerku. O její „starší“ sestře vedeme debaty. Týká se jí to.
Zuzana Růžičková o instalaci Matrice v katalogu výstavy Moje boty, tvoje boty

Čím si tak velkou shodu asociací zdůvodňujete?

Výstava se ne náhodou jmenuje Moje boty, tvoje boty. Když naše maminky nakupovaly v určitém obchodě konkrétní typ bot, tak jaké boty asi kupujeme my, dcery? Říká se také „chodit v něčích botách“. Nevědomý vliv matky na dceru i naopak je daleko větší, než bychom si mysleli.

V terapii se často setkávám s tím, že dcery nejprve říkají, že vůbec nejsou jako matky, ale když během terapií podstupují sebepoznávací proces, zjišťují, že spoustu věcí dělají jako jejich maminky, nebo naopak, což znamená, že to dělají vlastně stejně, akorát to má jinou formu. Proto jsem vyzvala ženy k mezigeneračnímu dialogu. Přišlo mi podstatné, aby hovořily dcery, matky, popřípadě i babičky a vnučky a vytvořily komunikační rodinný systém, kde si každá rodinná sestava zvolí téma související s emočním předáváním. Na prvním setkání jsme společně imaginovaly. Výsledkem je magnetická tabule, kde každá žena napsala pár hesel, které charakterizují, co si odnesla ze svého původního rodinného systému. Vytvořily jsme emoční tělo, do něhož se postupně připojili diváci a divačky výstavy.

Neuvažovala jste, jak do toho procesu zapojit i muže? Netkví část té rodové tradice i v mužské linii?

Určitě a bylo by úžasné, kdyby podobná výstava mohla vzniknout i v mužské linii. Nebo ve smíšené linii. To, co ovlivňuje nejvíc naše životy, není ani tolik to, co víme, ale spíš to, co si ani neuvědomujeme. A to se k nám dostává v podobě snů, imaginací či sebepoznávacích procesů. Původní rodová spoutanost ovlivňuje naše sebeprožívání a ne vždycky to odpovídá tomu, jací skutečně jsme… Nicméně na tuhle výstavu chodí i muži a mám dobré ohlasy také od nich.

Věno

Když byla dcera malá, ukázala jsem jí, jak se dělá z vlčího máku maková panenka. Stejně jako mě to naučila moje máma Květoslava. Maková panenka se stala symbolem pro naši instalaci – jako vzor, znak, tvar, objekt, schéma, ornament, obrazec, portrét, výšivka, hračka, postava, hrdinka, žena… Ve všech různých rolích, podobách a fázích života.
Kateřina Závodová o instalaci Věno v katalogu výstavy Moje boty, tvoje boty

Boty se objevují nejen v názvu výstavy, ale také několikrát v doslovném významu jako objekty. Mohla byste jejich symboliku rozvést?

Výstavu jsem postavila na svém textu, který se také jmenuje Moje boty, tvoje boty a obsahuje ještě podtitul Omlouvám se za to, v jak špatném stavu ti přenechávám svět, v němž budeš žít. Generace, které odcházejí, přenechávají svým potomkům nehmotné bohatství. Podle mě je současná společnost natolik egoistická, do sebe zahleděná a nevztahová, že potomkům předává svět v dezolátním stavu. Chtěla jsem se za tuhle situaci omluvit. Ne proto, že bych osobně cítila vinu, ale chtěla jsem vyjádřit pocit zodpovědnosti.

Zároveň se boty objevují v názvu vašeho staršího videa, na němž kráčíte s vnučkou, a vidíme právě vaše boty…

Ano, tohle video jsem udělala v roce 2011, kdy byly mé vnučce dva roky. Kráčíme v něm spolu, držím ji za ruku, na hlavě mám přidělanou kameru a na procházce jí vyprávím o svém dětství, o její mamince, o svojí mamince – o historii rodu. Od té doby tahle myšlenka čekala na to, až ji znovu zpracuji.

Podtitul výstavy sugeruje silné ekologické poselství: Potomkům předáváme planetu v dezolátním vztahu, navíc jim často nedokážeme předat ani vztah k rodnému místu, krajině či rodovým tradicím, protože už ho máme většinou zpřetrhaný. Co jim tedy vlastně dnes předáváme?

To je otázka! Pokud sami nemáme vztah ke konkrétnímu místu, tak se k němu nevztáhneme jinak než jako k materii: vytěžíme, co nabízí, a odejdeme. Přesně tak se chováme k celé planetě. Nemáme vztah ke krajině, ke stromům, k půdě. Kdybychom měli, staráme se o ně s velkou péčí, protože nám na nich záleží. Nastavení společnosti je dneska natolik odtržené, že si lidé tyhle věci neuvědomují. Někteří nechtějí mít s původní rodinou nic společného, třeba i právem, protože se jim v dětství neděly hezké věci. Tím ale zahazují i celou historii svého já. Vytrhnou se z kontextu, a pak se můžou začít prožívat jako osamělí, nepřijatí. Míra úzkosti dnes stoupá taky z toho, že člověk neví, kam patří.

Rodovou linii však netvoří jen rodiče, s nimiž třeba někdo nemá dobré vztahy; je třeba jít v rodové historii hlouběji. Povědomí o kontinuitě je strašně důležité. Když se někdo odstěhuje z Evropy do Austrálie, aby tam žil nový život, zjistí, že se mu i tam opakuje totéž, co se mu dělo v Česku.

Samoty

Před pár lety jsme podnikly s dcerami cestu na hranice Ukrajiny, kde ještě stojí rodný dům naší ženské linie. Byla to pro nás důležitá iniciační cesta, na kterou jsme vzali kromě dvou dospívajících dcer i mojí maminku. V té době jsem již delší čas zpracovávala osobní témata transgeneračního přenosu traumat, vracela jsem se k matce, babičce, prababičce, ke svým předkům. Muži v našem rodě vždy chyběli, bylo tam slepé místo, prázdný obraz… Dlouho jsem tomu nerozuměla a bylo to nesmírně bolestivé. Až po této cestě do mého dětství, do útrob malého hliněného domku ve vsi mých předků, na mnoha terapeutických sezeních se začaly obrazy pomalu skládat. Nebylo možné tomu již uniknout… začala jsem prosvěcovat tato místa, pro sebe i pro své dcery.
Denisa Václavová o instalaci Samoty v katalogu výstavy Moje boty, tvoje boty

To je příklad z vaší terapeutické praxe?

Vlastně ano. Jednou ke mně chodila do terapie paní, která jako mladá utekla do Austrálie, strávila tam podstatnou část života, a pak se vrátila. Začala ke mně chodit do terapie. Na jednom sezení jsme měli namalovat strom a všichni ho nakreslili s kořeny, ale tuhle paní ani nenapadlo, že by její strom mohl mít kořeny. Když to viděla, byl to pro ni šok. Zásadní poznání v jejím životě. Obecně chodí lidé do terapie, protože chtějí poznat svůj rodinný příběh.

V tomto kontextu mě zaujalo dílo Dědictví, které vytvořila Lucie Nováčková spolu se svou dcerou a matkou. Její maminka během vzniku expozice poprvé otevřeně vyprávěla o vyvlastnění rodinného majetku na Jihlavsku v padesátých letech, kdy jim vzali polnosti, zvířata, les, všechno. Pro rodinu to bylo velké trauma. Jak je možné, že to maminka řekla dceři a vnučce až teď?

Protože o těchto věcech se v rodinách nemluví.

Ale co byl ten impulz?

Její dcera Lucie se na to cíleně ptala. V rámci přípravy výstavy. A smyslem tohoto projektu je otevírat tabuizované věci.

Proměnil ten projekt podobně i ostatní rodiny?

Všechny umělkyně zaznamenaly ve svých rodinách díky této výstavě změny. A nejen ony, ale i spolupořadatelé téhle výstavy se prý díky tomu začali zamýšlet nad rodinnou historií. Já jsem dílem skupinový psychoanalytik, a když se v psychoterapeutické skupině začne o něčem hovořit, spustí se paralelní děje, kdy ta samá témata, která se začnou otevírat v rodinách, se začnou otevírat i mimo rodinu – třeba mezi kamarády či v širším příbuzenstvu. Energie toho sdělení působí dál.

Recepty

Náš rod je dost „děravý“ mlčením. O ničem pro život skutečně podstatném se moc nemluvilo, Jsme ženy pod ubrusem studu. Nemožnost být u společného „stolu života“ taková, jaká jsem. To odděluje. Setrvávání v nevědomosti, submise, nepřijetí těla. Jídlo jako náhražka láskyplné a otevřené komunikace. To paradoxně zapřičiňuje odmítání jídla, křeč v hrdle, umlčování jídlem – sebe i druhých. Dosycování nedosytitelného. Trestání se přejídáním či hladem. Současně je v tom ale ten stále živý a dennodenně obnovovaný pokus o (rituální) setkání u snídaně, oběda, večeře… U pokrmu, který je nebo by měl být obnovením sounáležitosti, přijetí, rovnováhy…
Tereza Marečková o instalaci Recepty v katalogu výstavy Moje boty, tvoje boty

Chápu dobře, že právě proto mluvíte o výstavě jako o smírčím rituálu?

Ano. Tahle výstava jde mimo běžné výstavní rámce. Je víc intimní a osobní. Procházíte jí jako velkým bytem s různými místnostmi a každá ta místnost se tématu rodinných traumat dotýká po svém. Když dokážeme trauma společně v rodině otevřít a zpracovat, můžeme mluvit o smírčím rituálu. To platí jak pro vystavující umělkyně, tak pro návštěvnice a návštěvníky galerie.

Stalo se někdy, že se spolupráce mezi umělkyní a její rodinou nepodařila?

Ano, jednou. V případě Jany Prekové, protože s ní dcera odmítla spolupracovat. Preková pak tuto situaci tematizovala v expozici Heterotopie, kde rozmístila betonová vejce. Sděluje v ní, že i když člověk chce navázat na rodová traumata, tak může zůstat u díry, která se nedá překonat. Zatímco ostatní zpracovávají traumata, tady vidíme nevylíhlá, betonová vejce…

Mind the Gap

Zaujalo mne téma rozhovoru s dcerou. Dcera spolupráci na projektu odmítla, čímž se otevřela esenciální propast, která mne zajímá. Pokouším se s touto propastí navázat kontakt… I v určitém druhu nekomunikace je obsah… Budoucnost může být v té černé díře, připouštím.
Jana Preková o instalaci Heterotopie v katalogu výstavy Moje boty, tvoje boty

Vy sama máte na výstavě čtyři místnosti, které jste tvořila spolu s dcerou a vnučkou. Jak proměnila tato výstava vaši rodinu?

U nás to bylo naopak – strašně jsme se u toho hádaly. Hlavně u vymýšlení konceptu, na začátku. Každá z nás to chtěla trochu jinak, nebo protestovala. Pak jsme spolu třeba ani nemluvily… Projevovaly se v tom naše animozity. Ale jak se blížilo finále, tak jsme spolu začaly vzorně spolupracovat. I tyhle problémy je třeba překonat.

Jak byste představila vaši část výstavy s názvem Rod?

Jedna z místností, kterou jsem připravila, se jmenuje Rod. Přírodní národy viděli ve svých předcích bohy a předky uctívali. Existuje dokonce indiánské přísloví: „Klid mého srdce spí v kostech mých předků“. Do jaké míry se dokážeme usmířit se svými předky, do té míry nastane v naší psychické realitě klid a mír. Jenže mír je složitá cesta. Navíc když se zhasne, moje expozice fosforeskuje – naznačuje, že když předkové odejdou do nebe, hvězdy tady zůstanou a svítí na nás a jednou se i my staneme hvězdou, která bude svítit na naše potomky. Transcendentní napojení je pro naše životy důležité. Pravidelně se tu střídá světlo a tma, aby nám ukazovaly dvě tváře reality. Navíc každý v sobě máme svůj vnitřní vesmír.

Připomíná mi to vaši další aktuálně probíhající výstavu v pražském DOXu nazvanou Všechno jako na počátku světa… V obou případech se vztahujete nejen k tomu lidskému, ale i mimolidskému.

Jsme součástí všehomíra a výstava v DOXu je právě o tom. Ve chvíli, kdy se prožíváme racionálně, máme uzavřený zdroj pochopení toho, proč tady jsme. Nechápeme, že jsme součástí většího příběhu.

Propojení lidského a mimolidského nacházíme také ve vaší další instalaci v Hybernské, nazvané Zahrada, kde ze starých bot – od bačkůrek přes tenisky po důchodky – vyrůstají květiny…

K téhle instalaci se pojí konkrétní příběh. Když bylo jasné, že moje máma už nebude nikdy chodit, nasázela jsem do jejích bot kytky, aby ty boty přesto nějakým způsobem žily. Kvetly na zahradě celé léto, a pak si je vzala sestřenice. Má to v sobě rozměr proměny i konečnosti.

V roli

Básnířka a editorka Olina Stehlíková s dcerou Rozárkou dostaly roli plátna, na kterém měly vyjádřit role a pojaly to jako dialog matky a dcery. Přijde mi to jako dialog, který se odehrává mezi plodovou vodou a krví.
Kamila Ženatá o instalaci V roli Oliny Stehlíkové

Existuje i něco jako generační trauma? Například generace holokaustu si nese jiné zranění než třeba generace Husákových dětí, k níž patřím já…

Myslím, že u nás máme předávaný model, který vznikl už dávno: „Do ničeho se nepleť, chovej se tak, abys nebyla vidět a slyšet, buď poslušná a nedělej problémy a nějak to přežij.“ Je to model řízený strachem, který umožňoval našim generacím přežít v totalitních systémech. Tenhle model však přežívá i nyní, kdy totalitní systém nemáme, ale možná zapříčiní to, že se nám zase vrátí…

Jak se z toho vymanit a dojít ke smírčímu rituálu?

Začít jiným způsobem komunikovat. Mnohdy jsou naše dialogy jen souborem monologů.  Protnutí je tam strašně málo, Ale hlavně je potřeba to lidi naučit. Učit se aktivně mluvit i poslouchat. Od toho jsou mimo jiné terapie.

Emílie

Účastníme se projektu jako babička Božena, matka Daniela a dcera Karla s nevyslovenou perspektivou našich předchůdkyň – prababičky a její vlastní matky zavržené bílými sousedy a zavražděné v koncentračním táboře pro její romský původ…
Daniela Baráčková o instalaci Emílie v katalogu výstavy Moje boty, tvoje boty

Je i pro vás tvorba způsobem terapie?

Myslím, že pro každého umělce to tak je. Otázkou však je, do jaké míry je vědomá, a do jaké nevědomá. V tom neexistují pravidla. Jsou umělci, kteří tvoří terapeuticky a nevědomě a vytvoří úžasná díla. A u někoho jiného výsledek není tak kvalitní, protože je v tom patrná jen ta terapie, která není sdělitelná ostatním. Celý život jsem se zajímala o věci týkající se lidské duše a chování a na základě toho jsem se snažila vytvářet věci, které sice byly z mého hlediska terapeutické, ale už nějakým způsobem zpracované. Každopádně určitý aspekt umění je vždycky léčivý.

Výtvarnice a terapeutka Kamila Ženatá, foto: Tereza Kopelentová

Kamila Ženatá (* 1953)

Představuje na české výtvarné scéně nevšední fenomén. Ze studentky grafického ateliéru se postupně stala malířkou, multimediální umělkyní, terapeutkou a autorkou literárních textů. Ve své tvorbě soustavně sleduje dva hlavní směry. Jedním z nich jsou vzpomínky, sny, paměť, sítě vztahů a vlivů (oblast nevědomí) a dalších principů, které působí mimo konvenční čas a prostor. Druhým je pozorování a zaznamenávání přírodních jevů a jejich stavů. Společné pole obou zájmů tvoří chápání světa jako hry energií, které se v nevyslovitelném koloběhu plynule transformují do příběhů a souvislostí. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze. V 80. a 90. letech se prezentovala především svým grafickým dílem. Svou první malířskou výstavu uspořádala v roce 2001 v Galerii Nová síň. Vystavovala rovněž v zahraničí, v Německu, v Japonsku, ve Švýcarsku, Holandsku a ve výstavních síních Českých center. Od roku 2001 se věnuje literární tvorbě a je hostující členkou České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii.